MLÁDEŽ CB Ústí nad Labem

Usilujte o pokoj se všemi a o svatost, bez níž nikdo nespatří Pána.
(Židům 12, 14)

ČLÁNKY OD...

Vierky svědectví

Největší událost v mém životě

 

Zajímalo by tě, jaká chvíle nejvíc zmenila můj život? Proč jsem dnes taková, jaká jsem? Pohodlně se usaď, opři se a můžeš číst...

Asi jako každý člověk jsem už odmalička přemýšlela, jak se na zemi ocitla příroda, proč jsou někteří lidé zlí, a později pak jestli má můj život nějaký předurčený cíl.

Dobře jsem prospívala ve škole, svůj volný čas jsem věnovala sportu, hudbě a umění. Byla jsem rozhodnutá, že udělám kariéru s angličtinou a mým zájmem o literaturu. V představě o mé budoucnosti či naplněném životě nehrál Bůh žádnou roli. Vnímala jsem Jeho existenci ve stvoření a přírodních zákonitostech, ale nevěděla jsem, že je člověku umožněno s ním i osobně komunikovat. S rodiči a babičkou jsme občas chodili do katolického kostela, kde jsem se nazpaměť naučila pár modliteb. Oddrmolený Otčenáš jsem brala jako nudnou povinnost, co se prostě musí říct, abych splnila svou "občanskou povinnost" slušně vychované dcery a vnučky. Smyslu těchto slov jsem nerozuměla.

Když jsem dokončila základní školu, chtěla jsem si o prázdninách zlepšit svoji angličtinu a tak jsem nadšeně přijala pozvání na English camp pořádaný mladými křesťany z Děčína.

Až Američani, kteří vedli konverzační skupinky na campu, mi řekli, že Bůh touží po vztahu se mnou. A že proto jsem na světě, abych naplnila Jeho záměr s mou budoucností a On se radoval z mé důvěry v Jeho péči.

Začal ale školní rok, můj první ročník na gymnáziu, a dobrá zpráva o Božím zájmu o můj život zarostla trním. Blýskavý život intelektuála a totálního volnomyšlenkáře mě začal zajímat víc. "Beztak v každodenním životě to křesťanství jde prožívat asi jen v Americe, " říkala jsem si, když jsem se vrátila do zaběhnutých kolejí.

O rok později, v létě roku 2002 jsem odjela na prázdniny se stejnými věřícími z Děčína, se kterými jsem trávila i čas na English campu. Uvědomila jsem si, že mezi nimi také cítím upřímné a otevřené vztahy jako mezi americkými křesťany. "Takže v tý Americe to asi nebude," uvědomila jsem si. Klíčová pro mě byla společná modlitba. Kamarádi se přimlouvali jeden za druhého, za nemocného dědečka, za první den v nové práci, za lidi, postižené povodněmi… Také jsem připojila svoji modlitbu. Řekla jsem Bohu, aby mi dal sílu ho poznat. Znát ho způsobem, jakým ho znají tito kamarádi. A aby má touha po Něm neochladla po skončení pobytu, jako se to stalo minulé léto. Pak mi kamarádi četli z Bible, že všichni máme volný přístup k Bohu, protože Ježíš zemřel za naše hříchy. Sama jsem si pak v Bibli také četla: "Hle stojím přede dveřmi a tluču. Zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu". Ten večer jsem se o samotě modlila: "Ježíši, otvírám ti své srdce, vejdi prosím tě do mého života."

Od toho dne mě Ježíš opravdu neopustil. I když jsem se bála jít s "novou identitou" do starého prostředí, Bůh mi posílal lidi, kteří mě povzbuzovali do aktivního života v Boží blízkosti. Bůh mi pomohl vzdát se určitých návyků, překážek ve vztazích a přístup k mé ctižádosti a k dokazování si toho, že jsem dobrá. Dal mi i sbor blízkých lidí v Církvi bratrské v Ústí nad Labem a přátele v hnutí Studenti pro Krista v Hradci Králové, kde nyní studuji. Bůh se ujal mé lásky k cizím jazykům. Řekl mi, že si přeje, abych všechno, o co se v životě snažím, dělala pro něj. Řekl totiž, že kdo ztratí svůj život pro Mě, získá ho. Proto už nemusím studovat pro svůj dobrý pocit a pro ujištění se o své hodnotě. Ale proto, aby si Ježíš mé znalosti a zkušenosti použil pro sebe. Až je bude chtít používat pro lidi okolo mě, mezi které mě poslal.

Vierka Novotná

Žádné komentáře